Válce na Ukrajině se dalo a mělo zabránit. Rusko mělo jednoduché požadavky:

• Nevstupujte do NATO

• Buďte neutrální

• Uznejte Krym, součástí Ruska

Ale zdá se, že NATO, ovládané Spojenými státy, chtělo tuto válku.

Stejně jako invaze SSSR do Afghánistánu v roce 1979, chtějí to zopakovat na Ukrajině, aby oslabili Rusko. Takže vedou zástupnou válku s použitím chudých lidí z Ukrajiny jako pěšáků. Nejen provokace Ruska rozšiřováním NATO blíže a blíže k východní hranici Ruska vyvolala tuto válku, která má za následek globální nedostatek potravin a ropy postihující miliony chudých lidí po celém světě, ale přivedla svět blíže k jaderné třetí světové válce.

Je to naprosto nezodpovědná politika Spojených států a jejich spojenců v NATO. To nebylo potřeba. Ruská invaze je velmi nešťastný čin, ale arogantní politika NATO vůči Rusku za poslední čtvrtstoletí nese hlavní odpovědnost za tuto hroznou válku.

V roce 1990 sovětský vůdce Michail Gorbačov souhlasil se sjednocením obou Německa za předpokladu, že Amerika nerozšíří NATO o jeden palec na východ směrem k Rusku za území Východních Heřman.

James Baker , ministr zahraničí USA slíbil. Takže jak východní, tak západní Německo bylo sjednoceno, zatímco SSSR se zhroutil. Ale brzy poté Spojené státy porušily tento slib rozšířením NATO směrem k Rusku. Bill Clinton a George Bush mladší pokračovali v rozšiřování NATO začleněním bývalých zemí Varšavské smlouvy do NATO. V roce 1991 Bill Clinton přidal Polsko, Maďarsko a Československo do NATO. V roce 2004 George Bush mladší přivítal sedm dalších zemí – Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko – aby se staly členy NATO.

V roce 1990 bylo v NATO 17 zemí. Dnes je jich 30. A nyní chtějí přidat Ukrajinu, která je přímo na východní hranici Ruska. Rusko bylo přirozeně vyprovokováno.

Ukrajina nemá pro Spojené státy žádnou strategickou hodnotu kromě obklíčení Ruska.

Je velmi nešťastné, že válka na Ukrajině probíhá. Ukrajinci zažívají hroznou situaci. Tisíce Ukrajinců a ruských vojáků umírají. Ruská invaze je brutální a hrozná. Ukrajina je zničena.

Ale dalo se této strašné válce předejít? Samozřejmě ano.

Rusko mělo jednoduché požadavky: “Nevstupujte do NATO a buďte neutrální zemí.” To byl spravedlivý požadavek, protože Ukrajina leží přímo na východní hranici Ruska.

Rusko právem nechce militarizovanou Ukrajinu na své hranici, kterou bude, pokud vstoupí do NATO. NATO je vojenská organizace vytvořená 4. dubna 1949, aby čelila „ruské hrozbě“, jak ji vnímala Trumanova administrativa během začátku studené války. Studená válka byla vytvořením Trumanovy administrativy.

Mimochodem, na rozdíl od toho, co tvrdí Spojené státy a Evropská unie, NATO není obranná organizace. Je to útočný vojenský pakt s cílem ovládnout a ovládnout svět.

Bylo zapojeno do mnoha válek, jako je Irák, Afghánistán, Kosovo, Sýrie nebo Libye. Není to benigní, benevolentní organizace, jak chtějí její členové a její vůdce USA, aby svět věřil.

Jak bylo NATO vytvořeno, aby čelilo „hrozbě SSSR“, jakmile se SSSR v letech 1989-90 zhroutil, existence NATO se stala zastaralou a brzy mělo být rozpuštěno. Takzvaná ruská hrozba už neexistovala. Ale nejen NATO zůstalo, ale začalo expandovat na východ a obklíčilo Rusko.

Pokud by Ukrajina vstoupila do NATO, NATO tam brzy nainstaluje útočné rakety a další útočné zbraně namířené proti Rusku. Žádná velká země by to nedovolila. To byla „červená čára“ nakreslená Ruskem… právem. Měli jsme příklad Kuby, která v roce 1962 povolila ruské jaderné zbraně na svém území. Co se stalo? Amerika pohrozila Rusku vojenským úderem, pokud tyto zbraně neodstraní. Kennedyho administrativa riskovala jadernou třetí světovou válku, pokud Rusko tyto zbraně neodstraní. Rusko moudře vyhovělo.

Stejně tak by Amerika dovolila Rusku uzavřít vojenskou smlouvu s Mexikem? Umožnilo by to Rusku umístit útočné zbraně v Mexiku poblíž amerických hranic? Samozřejmě že ne.

Amerika má dokonce takzvanou Monroeovu doktrínu z roku 1823, která tvrdila, že „Jakýkoli zásah cizích mocností do politických záležitostí v Americe (Severní a Jižní Americe) byl potenciálně nepřátelským činem proti USA“, což znamenalo „Žádné zasahování do vnitřních záležitostí“. záležitostí těchto zemí. Pokud se tak stane, Spojené státy se budou bránit. Tyto země jsou ve sféře vlivu států Unties.

Dovolila by Čína Pákistánu nebo Mongolsku uzavřít vojenskou smlouvu s USA, která by vyústila v útočné zbraně namířené proti Číně v těchto zemích? Rozhodně ne.

Dovolila by Indie Číně uzavřít vojenský pakt s Nepálem nebo Bhútánem? Ne; To bude pro Indii červená čára. Spojené státy, Čína nebo Indie budou jednat vojensky, pokud se dostanou do takové situace. Ale o to se Spojené státy a jejich spojenci z NATO snaží proti Rusku.

Militarizace Ukrajiny byla pro Rusko červenou linií. Ale Amerika a země NATO šťouchly ruského medvěda do očí neustálým rozšiřováním NATO směrem k ruským hranicím. Dělají to už mnoho let.

června 1997 asi 50 prominentních expertů na zahraniční politiku, mezi nimiž byli bývalí senátoři, vysloužilí vojenští důstojníci, diplomaté a akademici, zaslalo prezidentu Clintonovi otevřený dopis, ve kterém nastínil svůj nesouhlas s rozšiřováním NATO, ve kterém uvedl: „Věříme, že současné USA vedly snaha o rozšíření NATO…je chybou politiky historických rozměrů“. Ale bezvýsledně. Bill Clinton pokračoval v rozšiřování NATO.

Mnoho expertů na zahraniční politiku varovalo před rozšiřováním NATO. Bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger napsal v roce 2014 po anexi Krymu do deníku Wall Street a poukázal na to, že Ukrajina nemůže fungovat jako základna pro žádnou ze stran, ale spíše by měla fungovat jako most mezi Západem a Ruskem. Řekl, že Ukrajina je nezcizitelnou součástí ruské historie a identity – podobně, ale v různé míře, jak tvrdil ruský prezident Vladimir Putin ve svém projevu před takzvanou „vojenskou operací“ na Ukrajině.

„Chovat Ukrajinu jako součást konfrontace mezi Východem a Západem by na desetiletí potopilo jakoukoli perspektivu přivést Rusko a Západ – zejména Rusko a Evropu – do kooperativního mezinárodního systému,“ uvedl Kissinger ve Wall Street Journal.

Vysoce informovaný politolog a profesor John Mearsheimer správně řekl:

„Spojené státy a jejich evropští spojenci sdílejí většinu odpovědnosti za ukrajinskou krizi. Základem potíží je rozšiřování NATO. Pro Putina bylo nezákonné svržení demokraticky zvoleného a proruského prezidenta Ukrajiny – které právem označil za „převrat“ – poslední kapkou.

NATO, vedené Spojenými státy a jejich evropskými náhradníky, ukázalo expanzí NATO na východ po dvě desetiletí naprosté zanedbávání a ignorování ruských strategických zájmů a bezpečnosti.

Před více než dvěma desetiletími západní politici a ruští vůdci varovali, že rozšiřování NATO je špatný nápad, který končí v lepším případě novou studenou válkou a v horším horkou válkou. George Kennan , architekt americké politiky zadržování během studené války, v roce 1998 vnímavě varoval, že rozšiřování NATO byla tragická chyba.

Obamova administrativa se v letech 2013 a 2014 šokujícím způsobem vměšovala do vnitřních politických záležitostí Ukrajiny, aby pomohla demonstrantům svrhnout demokraticky zvoleného proruského prezidenta Ukrajiny. Byla to drzá provokace a vyvolalo to napětí. Moskva okamžitě zareagovala obsazením a anektováním Krymu a nová studená válka, kterou znovu vytvořily Spojené státy, začala s pomstou.

Ukrajina dokonce porušila Minskou dohodu z roku 2014 s Ruskem.

Bývalý ministr obrany USA Robert Gates ve svých pamětech z roku 2014 připustil, že „pokus o přivedení Gruzie a Ukrajiny do NATO byl skutečně přehnaný“. Toto rozšíření NATO, uzavřel, byl případ „bezohledného ignorování toho, co Rusové považovali za své vlastní životně důležité národní zájmy“.

Slavný lingvistický učenec, který se stal sociálním/politickým komentátorem Noam Chomsky , nazval tuto válku na Ukrajině zástupnou válkou Ameriky poslednímu Ukrajinci, i když kritizuje brutální ruskou invazi. Ale tvrdí, že Rusko bylo vyprovokováno k této invazi jako John Mearsheimer. Bidenovy předehry na Ukrajinu, podle Chomského, pozvání Zelenského a spol. do NATO, měly za cíl vyprovokovat Rusko k invazi na Ukrajinu.

V roce 2021 došla Kremlu trpělivost a zdrženlivost. Moskva vydala požadavky na bezpečnostní záruky, které zahrnovaly stažení vojenských sil již rozmístěných ve východních členech NATO. Ale pokud jde o Ukrajinu, požadavek byl naprosto jasný a nekompromisní: Ukrajina by nikdy neměla dostat pozvánku ke členství a zbraně a jednotky NATO by nikdy nebyly rozmístěny na ukrajinské půdě. Západ v čele se Spojenými státy však tyto záruky neposkytnul. Putin tedy zahájil svou zničující válku v plném rozsahu.

Ano, krutá reakce Moskvy je nešťastná. Ale měl Putin jinou možnost? Znovu a znovu ho provokoval Západ. Kromě Ameriky a jejích evropských spojenců se žádná jiná země světa v Asii (kromě Japonska a Austrálie), Africe, na Středním východě (kromě Izraele) nebo Latinské Americe nepřipojila k Západu a neodsoudila Rusko. Čína a Indie se nepřipojily k Západu. Čína se dokonce postavila na stranu Ruska a Indie správně zůstala neutrální.

Spojené státy pohodlně zapomínají, jak reagovaly během kubánské raketové krize v roce 1962, když Rusko rozmístilo jaderné zbraně na Kubě? Tehdejší svět se velmi přiblížil jaderné třetí světové válce. Díky Chruščovovi, že správně vycouval.

Ředitel CIA prezidenta Bidena William J. Burns varoval před provokativním dopadem rozšiřování NATO na Rusko od roku 1995. Když administrativa prezidenta Billa Clintona začala přijímat Polsko, Maďarsko a Českou republiku do NATO, popáleniny varovaly, že rozhodnutí bylo „přinejlepším předčasné“. a přinejhorším zbytečně provokativní.“ Pokračoval dále: „Jak se Rusové dusili ve své křivdě a pocitu znevýhodnění, pomalu se rozvířila narůstající bouře teorií ‚bodnutí do zad‘, která zanechala stopu ve vztazích Ruska se Západem, která přetrvá po desetiletí.

V roce 2008 Burns, tehdejší americký velvyslanec v Moskvě, napsal ministryni zahraničí Condoleezze Riceové :

„Vstup Ukrajiny do NATO je pro ruskou elitu (nejen pro Putina) nejjasnější ze všech redlinek. Ve více než dvou a půl letech rozhovorů s klíčovými ruskými hráči, od tahounů v temných zákoutích Kremlu až po Putinovy ​​nejostřejší liberální kritiky, jsem ještě nenašel nikoho, kdo by Ukrajinu v NATO považoval za něco jiného než přímou výzvu. ruským zájmům.”

Spojené státy jsou závislé na válkách všude. Kolik zemí napadlo Rusko a kolik jich napadly Spojené státy od druhé světové války? K udržení zbrojního průmyslu v chodu a udržení globální hegemonie jsou tyto války nezbytné. Takzvaný obranný průmysl vydává miliony dolarů za znovuzvolení amerických politiků. Vytvářením válek odplácejí svým platcům, jako v každé přímé nebo zástupné válce, do které se Amerika zapojuje, vydělávají tito dodavatelé obrany miliardy dolarů zisku.

Je zajímavé, že když se Putin dostal k moci, v roce 2000 chtěl vstoupit do Evropské unie a NATO. Jaká skvělá příležitost by to byla ke sjednocení světa! NATO v čele s Amerikou a Evropskou unií však tuto myšlenku odmítly. Proč? Je to proto, že Spojené státy potřebovaly nepřítele, aby si udržely výrobu a prodej zbraní, aby pokračovaly s obrovskými zisky? Pokud by se Rusko stalo přítelem, Amerika by kvůli svým zbraním ztratila obrovský blok evropských zákazníků, kteří jsou členy NATO.

Aby Amerika ospravedlnila tyto války, potřebuje strašáka. Vzpomeňte si na Al-Káidu v Afghánistánu, Saddáma Husajna v Iráku, Slobodana Miloševiče v Srbsku, Asada v Sýrii, Kaddáfího v Libyi a nyní Putina v Rusku. Všechna americká média se vždy připojují k démonizaci těchto „příšer“ a porušují vládní linii. Nikdy nenajdete nesouhlasný názor ve všech našich mainstreamových zpravodajských médiích – v televizi, novinách nebo rozhlasové síti.

Historie si všimne, že způsob, jakým Washington zacházel s Ruskem v desetiletích následujících po zániku SSSR, byl politický omyl epických rozměrů. Bylo zcela předvídatelné, že rozšíření NATO směrem k Rusku nakonec povede k tragickému, nebezpečnému a možná i násilnému narušení vztahů s Moskvou. Mnoho ruských expertů varovalo před pravděpodobnými důsledky. Ale tato varování zůstala bez povšimnutí Bidenovou administrativou. Americký lid, svět a zejména Ukrajinci nyní platí strašné náklady na krátkozrakou a arogantní zahraniční politiku Spojených států.